Stále nacházím v běhu něco nově krásného

11.01.2015 21:11

běh na Jedovou 01

Aleš Příborský

Člověk si říká, že když uběhne maraton a spoustu dalších silničních běhů, že již nic nového v běhu neobjeví.

Ale to je mýlka. S partou běžců z Velké Bystřice a okolí mám možnost běhat v terénu. V doprovodu kamarádky Kamily, ale i Petra a Karla, běháme po okolních polích za světla i potmě. Někdy se i ztratíme, ale vždycky zase správnou cestu najdeme.

Koncem roku se část naší party zúčastnila prvního krosového dezorientačního závodního běhu s Yettim a možná i proto kamarádi vymysleli výběh na horu Jedovou u obce Pohořany. Já se s chutí přidal. Věřil jsem, že po boku Kamily to zvládnu.

V sobotu 10. ledna se nás, osm statečných běžců a jeden pes, sešlo a vyběhlo na naplánovanou osmnáctikilometrovou  trať. V cíli nás čekal výhled z hory Jedová.

Karel, autor dnešní trasy, ji lehce kvůli mně přizpůsobil z obavy, že po nočním dešti a oblevě bude hodně mokro na louce a z jednoho kopečka by to mohlo klouzat. Ale bylo to stejně jedno, protože kdo po kilometru měl sucho v botách, byl na tom opravdu dobře.

Něco tak šíleného a přitom krásného, jsem já i někteří běžci z naší party, ještě nezažil. Lesní cesty místy připomínaly rybník a místy ledový ovál pro rychlobruslaře.

Skvělé na tom všem bylo, že když se běží nahoru, tak je to stále pozvolna či prudce nahoru a boty mi jakžtakž na cestě držely. Někdy, jak byla cesta nakloněná, tak mi to ustřelovalo doprava a tahal jsem Kamilu za gumičku za sebou.  Takto legračně, ze strany na stranu, jsme se několikrát tahali navzájem a přitom se řehtali jako cvoci. Kamila se mi snažila vybírat dobrou stopu, ale když nám voda při probíhání hlubokých kaluží stříkala kolem uší, nedalo se vůbec nic dělat. Prostě jsme je probíhali.

běh na Jedovou 02

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nakonec jsme se vysvobodili z lesa a místo po zledovatělém korytu cesty, jsme raději běželi po louce, na jejímž konci nás již čekal jen výstup na horu Jedovou.

Výstup nahoru jsme tak nějak vyklouzali a odměnou nám byla společná vrcholová fotka.

Návrat do bodu startu dolů z hory Jedové byl obtížnější, protože z kopce ty zledovatělé cesty šíleně klouzaly. Proto jsme co nejvíce využívali běh po trávě či krajem lesa.

Opravdu jsem byl překvapen, že mi boty docela na ledě drží a tak jsem pobízel Kamilu, že je lepší dělat dlouhé kroky, když je pod nohama led, než kroky drobit a takto zpomalovat.

„Četl jsem  tuto radu na Běžecké škole Miloše Škorpila“ říkám Kamile a jen, co jsem to dořekl, tak jsme se váleli na zemi, protože mi to hodně uklouzlo.

Nic nevídaného. Podmínky byly náročné pro nás všechny, a tak i další kamarádi okusili přitažlivost zemskou.

I přes těžší podmínky pod nohama nám počasí vyšlo moc pěkně. Celou republiku trápil silný vítr a nás ovíval vlahý vzduch, místy až s teplým prouděním, z čehož jsme byly mile překvapeni.  Kamila a ostatní vidící běžci byli odměněni za opravdu namáhavý běh svítícím sluníčkem a pěknými výhledy do krajiny.

Sice jsem o tyto krásy ochuzen, ale mám nepopsatelný radostný pocit z toho, že můžu být se skvělými lidmi při společném běhu.

Vím, že tento výběh byl dost náročný, ale věřte nebo ne, již nyní vím, že přijde opět něco dalšího, nového a krásného.

V tom je běhání tak skvělé. Protože i když si člověk myslí, že ho již nemůže nic nového překvapit, tak opět přijde chvíle, kdy vás běh obohatí a dojme.

A tato milá překvapení mi strašně moc pomáhají zažít kamarádi traséři, kterým patří můj velký dík.

běh na jedovou 04

běh na Jedovou 05

běh na jedovou 06