Dvě oči pro čtyři nohy na RunTour v Liberci

21.07.2015 17:58

Markéta a RobertNa letošní libereckou RunTour jsem letos vůbec neměla v úmyslu jet. Ne že by mě odradily loňské kopečky nebo vedro, ale tak nějak plány byly pro letošek jiné. Jak už to tak bývá, plány jsou od toho, aby to nakonec všechno dopadlo úplně jinak. A tak jsem se nakonec v Liberci objevila a poprvé si v rámci tohoto běžeckého seriálu zkusila kratší trať, tedy 5 km. Ovšem významnější premiéra spočívala v něčem jiném.

Na trati potkává člověk různé spoluběžce – ti, co běží pro vítězství celkové nebo aspoň sama nad sebou, na krev nebo pro radost, ty, kteří chtějí dokázat, že to jde, i když by jim to třeba nikdo nevěřil. Mezi takové patří i nevidomí běžci, kteří se i přes svůj hendikep – a že zrak je u běhání hodně důležitý – postaví se svým vodičem na start a v krásných časech pak probíhají i cílovou páskou. Několik mých kamarádů už vodiče dělalo, další řadu neznámých jsem potakala na spoustě závodů. A tak se jedním z mých běžeckých cílů stalo zkusit si tuto roli také. Nejprve mě překvapilo, jaký je o to mezi lidmi zájem a že to asi nebude hned – nulové zkušenosti a nijak závratné časy, i když běžím sama, mi rozhodně kladné body nepřidávaly. Ale trpělivost růže přináší a většinou se něco stane, když se to nejméně čeká – přes Konečně společně hledali vodiče na závod RunTour v Liberci. Na 5km trať a s časem kolem 30 minut. Tak si říkám „to by šlo, pětku zvládám rychleji a i když tam přidám nějaké to mluvení a kopečky, tak bych se pořád měla vejít bez problému do limitu“. A po této krátké úvaze už píšu Jitce, jestli bych teda mohla. A mohla!

S Robertem jsme si nejprve dohodli cvičný výběh. Protože co kdyby se ukázalo, že to nedávám, tak ať je ještě čas najít náhradu. Zkušební běh se konal u něj v Lysé. Když jsem v Praze nasedala na vlak, na jednu stranu jsem se těšila, na druhou měla samozřejmě trochu strach. Co když mu nebudu stačit? Nebo to neumluvím? Nebo někde přehlédnu nějaký kořen a … Takové ty možnosti, jako že se ztratíme, jsem si ani nepřipouštěla. Nakonec to bylo úplně v pohodě, sice bylo horko a velkou část jsme běželi na polních cestách se sluncem nad hlavou, ale aspoň to byly podmínky, které se daly očekávat i v Liberci – terén a vedro. Nevím přesně, kolik jsme uběhli, žádné měřiče s sebou nenosím, ale odhadem tak nějak 13 km, takže podstatně víc, než kolik bude na závodě. Krom toho jsem se dozvěděla, že Robert má už za sebou takové počiny, jako maratón nebo Vltava run ve skupině s ostatními nevidomými, takže je to zkušený běžec.

A bylo definitivně jasno – běhu v Liberci se oproti všem původním předpokladům zúčastním. Druhé „znamení osudu“ přišlo v podobě zcela nečekané výhry startovného přes Plus pro život (ještě jednou díky!). Tak v té chvíli už opravdu nešlo couvnout.

Jak se závod blížil, začala se zvyšovat i venkovní teplota – asi aby byla dodržena každoroční tradice. Relativně příjemné teploty ze začátku týdne vystřídalo vedro a slunce na plné obrátky. Takže opět začal hlodat malý červíček: Umluvím to? Nebudu zdržovat? A tak dále. V samotném městě závodu pak zcela zásadní otázka: najdu start, který se tentokrát přesunul jinam? Ovšem tuto otázku si asi kladla většina běžců z jiných měst, takže netrvalo dlouho a pár podobně bloudících jsme brzy potkali. Společnými silami jsme se nicméně na start dostali s dostatečným předstihem, takže byl i čas na všechny nezbytné předzávodní úkony jako vyzvednout startovní číslo, napít se a najíst nebo osvěžit se v přistavených cisternách. Ve stanu Leontínky už čekali i další nevidomí běžci se svými vodiči, někteří se chystali na kratší trasu, jiní na desítku. Chvíli jsme popovídali a šli na start. Krátce po čtvrté hodině jsme už odkrajovali první metry. Začátek byl tentokrát jednodušší než loni – běželo se po asfaltu a z kopce na poměrně široké silnici, což bylo jedině dobře. V postartovním chumlu bylo dost místa si najít svou „dráhu“ a té se držet. Navíc dost pomohou i žluté vestičky, kterými jsou nevidomý i vodič označeni. A opět se mi potvrdilo, že běžci jsou ohleduplná parta bláznů, a ochotně uhýbali z cesty, kdykoli bylo potřeba.

Po úvodním seběhu jsme se dostali do míst, kde v minulých letech tento závod končil. A do prvních kopečků. Na začátku je ale sil vždy dost, tak nám to šlo skoro samo. Proběhli jsme pomyslným loňským startem a cílem a pokračovali do známého kopce – jako loni… Naštěstí tu stromy tvořily snesitelný stín a i když ze mě lilo jako z konve, cítila jsem se docela dobře. Pod nohama jsme sice neměli hladký asfalt, ale ani žádné výraznější překážky, tak stačilo upozorňovat jen na to opravdu nejpodstatnější. Dokonce nám to šlo tak dobře, že jsem si ani nevšimla prvního kilometrovníku. Toho druhého už ano, ale to už jsme měli kopec dávno za sebou a pokračovali po rovné lesní cestě. Rovina je příjemná, všudypřítomné kořeny, kameny a jamky už méně – stačí jeden špatný krok a problém je na světě. V některých místech tak bylo lepší zpomalit, případně je úplně projít. Pořád lepší ztratit nějakou tu vteřinu než odjíždět sanitkou. Asi nejsložitější je pak seběh v terénu. Mnohdy má člověk co dělat sám se sebou, aby mu příliš nenarostla křídla, která pak při nejbližší příležitosti poláme. Aby toho nebylo málo, tato cesta byla protkaná korýtky na odvod vody, takže moje hlášení se zjednodušilo na neustále se opakující kořen – kamen – korýtko, žádné dlouhé popisy, že je tu taková zajímavě vymletá strouha mezi stromy, která se vine zprava doleva… To bychom ji asi brzy poznali na vlastní kůži. Když se nám podařil i tento seběh, dali jsme si ještě kolečko po trávě – ta umí být zrádná ještě víc, protože leccos skryje i před vidícím okem, naštěstí v tomto případě se ale nic takového nekonalo. Další pokračování pak bylo sice lesem, ale po cestě bez překážek, tak jsme si mohli dovolit i trochu zrychlit. Na obvyklém místě pak čekali hasiči s kropičkou, abychom se do posledního kilometru osvěžili. Ten vedl známou cestou kolem zoo, nově udělanou před pár lety. Pak ještě trochu do kopce a už jsme přibíhali zpátky na asfaltovou silnici a mohli nasadit závěrečný sprint pro medaili.

Závod byl za námi a to nejpodstatnější se podařilo – hezky jsme si to užili a celé to přežili bez jediného pádu nebo jiné komplikace. Ani to nebylo tak složité, pozměněná trať mi sedla, klidně bych si dala i tu desítku. V každém případě je ale hezké vidět, že zdravotní postižení neznamená v životě stopku, naopak že i tak se dá dělat spousta věcí. Druhé pozitivní zjištění je, že nevidomí a jejich vodiči jsou na běžeckých závodech vnímáni jako naprosto normální součást, žádné úšklebky nebo litování, snad možná někteří fanoušci jim jen hlasitěji fandí.

Dělat vodiče s sebou nese jistou dávku zodpovědnosti, ale není třeba se toho bát. Stačí vybrat správnou trať a běžce, se kterým si sednu jak běžecky, tak lidsky a zapojit trochu toho selského rozumu, případně se zeptat. A dávat pozor na cestu, nikoli na okolní přírodní krásy nebo okolní krásné běžce (pánové běžkyně), i když to k tomu může občas svádět. Prostě nezapomínat, že tu jsou jen dvě oči pro čtyři nohy.

Markéta Nemeškalová