Konečně společně na Valašském Hrbu 2015

09.06.2015 21:58

Aleš a Kamila v cíliKamila vzpomíná na krásný, ale těžký závod

V sobotu 30. května 2015 jsme se s Alešem zúčastnili našeho druhého společného půlmaratonu - běžeckého závodu Valašský Hrb. K horskému hotelu Čarták na Soláni jsme dorazili okolo
desáté hodiny, vyzvednuli registrace, uložili věci do úschovny. Okamžitě nás pohltila skvělá běžecká atmosféra, která vládla před startem. Milé úsměvy, pozdravy spoluběžců, setkání s kamarády a poplácání po našich žlutých vestách nás povzbudily před startem.

Úderem jedenácté jsme se vydali na trať v délce 20 km. Celá vedla po "hřebenu" beskydských vrchů - Hornovsacké magistrále. Naše první společné pocity nás ujistily, že zdolat Valašský Hrb nebude vůbec jednoduché. Dlouhé výběhy do kopců i seběhy po úzkých "pěšinách" byly pro jedny oči a čtyři nohy propojené gumkou velmi náročné. Odměnou nám byla krásná příroda, její unikátní ráz, běh uprostřed lesů, podpůrná slova běžců na trati, to vše nás motivovalo tak, že jsme nevnímali kilometry v nohách a společně jsme se objali až v cíli.

Valašský Hrb byl pro mně a Aleše další splněná výzva. Také konstatování, že se za necelý rok našeho společného běhání na gumce dobře známe, víme o sobě, dokážeme sladit běžecké tempo. Pro mně velká radost, že jsem dokázala splnit roli trasérky nevidomého, umím najít co nejlepší trasu pro jeho nohy, varovat před nebezpečím a že stovky našich naběhaných kilometrů nás posunuly až na Valašský Hrb.

Aleš a kamila v terénuAleš doplňuje své pocity z trati

Člověk již sice má naběháno v nohách mnoho kilometrů s Kamčou a dalšími kamarády traséry, ale i přesto závod Valašský Hrb byl v mnoha směrech těžší než ty jiné. Již před startem stres ze ztráty naší gumičky, kterou se naštěstí podařilo jedné běžkyni najít. 

Poprvé letos, a zrovna při běhu v terénu, strašné vedro až dusno i v lesních pasážích tratě. V neposlední řadě jsem se hned po startu cítil nafouklý a nešlo to téměř až na otočku na desátém kilometru rozdýchat. Poprvé jsem měl myšlenky na odstoupení ze závodu.
Pocity vytváří hlava a ta většinou svádí ten největší boj sám s tělem a proto jsem moc rád, že mám po boku skvělého parťáka, což je velká psychická podpora. Spolu s Kamčou jsme tak Valašský Hrb i v těchto náročných podmínkách na kamenitém a blátivém terénu zvládli.

Jitka a její vzpomínky

Naběhala jsem s Alešem docela dost kilometrů a vím, že je těžké běžet na hranici svých vlastních možností, hlídat své tělo, dívat se na zem a ještě konverzovat. Bavit se při běhu? No, ono to s Alešem skoro jinak nejde. Zvláště od té doby, kdy se jeho fyzička zlepšuje a vedle své trasérky má čas přemýšlet a pokládá

foto: Lukáš Budínský
sportovni-fotografie.cz

všetečné otázky. Mnohokrát jsem při našich závodech vyčerpaně vydechla: "Řeknu ti to v cíli".

Kamila je skvělá běžkyně, zvládá úžasné výkony a věřím, že i povídání. Patří jí velká poklona, protože stále jsme jen hobby běžci, má rodinu, náročnou práci a přesto si dokáže najít čas a sílu na pravidelné tréninky s Alešem. Není to oběť, je to dar pro oba. Protože láska a přátelství jsou vedle zdraví to nejdůležitější v životě.

Valašský Hrb jsem běžela sama za sebe, na trase jsem této dvojici poslala stovky vzpomínek a když jsem je uviděla rozesmáté v cíli, oddechla jsem si. Žádný pád, žádný natažený sval. Jen radost z běhu a z toho, že se máme. Tito dva lidé jsou běhací reklama na naše sdružení. Náš cíl je spojovat vidící a nevidomé a tvořit nové přátelské dvojice. Děkuji jim, že plní můj sen!