Nečekaný osobák

31.01.2015 21:26

Eva a MartinaBěžím tak jednou Jizerskou 25 a až na téměř všechny bolavé svaly, o některých jsem dosud ani netušila, že je mám, jsem hned po víkendu v pohodě. A najednou týden ve škole, na všechny skočí jakýsi bacil a následující víkend musím celý proležet.

Necítila jsem se dobře ani v pondělí a tak jsem psala Martě, že to radši nechci pokoušet (po zkušenosti se zápalem plic). Během týdne nachlazení ale postupně povolovalo a nakonec to skončilo jen u rýmy. A tak jsme se domluvily a vyběhly v neobvyklý den v pátek 23. ledna. Zatímco normálně spolu vždycky vybíháme na začátku pracovního týdne, tentokrát jsme si ho tím zakončily.

Leden sice je, ale sníh nikde. Venku docela chladno, při běhu jsme se však rychle zahřály.  „Tak na kolik se dneska cítíš?“ ptala se Martina. „Nevím, možná na šest.“ Já to nikdy moc dobře neodhadla. Na startu jsem se sice na šest cítila, ale sotva jsme vyběhly na naši nejčastější trasu - směr Městské sady, pochopila jsem, že dneska budu s dechem trochu omezená a nejspíš budu funět celou cestu. Vždycky se divím, že právě tohle neleze mým trasérům na nervy. S Marťou je mi vždycky moc příjemně, dobře si při běhu pokecáme (pokud stačím s dechem), ale tentokrát už mne na třetím kilometru začaly zlobit nohy a trochu mi chrčelo v plicích. A to přitom umím držet lepší tempo. Jde poznat, že jsem po nemoci. Štve mě to, protože když mne zastaví nějaké nachlazení, tak se pak vracím do formy strašně špatně a pomalu.

Běžíme přes sady do zahrádek, sluníčko se nám nějak schovává za mraky. Tentokrát jsme to trochu prohodily a pořádně se protáhly až po doběhu. Já ale zjistila, že nejspíš budu potřebovat se vždycky protáhnout před, protože ty nohy mne zlobily slušně. Energie mi došla za chvíli. Další tři kilometry mne kotníky hodně bolely, při každém došlapu mi připadalo jako bych vnitřní stranou narážela do hlaviček od hřebů. Zajímavé je, že právě v těchto místech jsem nikdy s během problémy neměla.

Marťa ale volí dobré tempo, pozná, že dneska to na rychlost nejspíš nebude. Běh si užívám, jenom vlivem těch nešťastných nohou jsem docela ráda, když po druhém kolečku, abychom měli uběhnuto těch plánovaných šest, už míříme nazpět ke škole, tedy domů. Mezi parkem a městem je jeden takový táhlý kopeček, není nijak extra velký, ale když mám ještě před tím, než si ho jdu vyběhnout, naběhaných nějakých pár kilometrů, je to pro mne velká výzva. Zatím se mi ho v kuse podařilo s Marťou vyběhnout pouze jednou. „Blíží se náš oblíbený kopeček,“ hlásí Martina. „S kopci se musíš vždycky smířit, jakoby tam žádné nebyly“ radila mi. A právě přesně uprostřed tohoto stoupání mi trasérka spokojeně nastavuje ruku k plácnutí. Dobyly jsme tu chtěnou šestou metu! Vzhledem k tomu, že už to odtud není domů daleko, rozhodnu se, že ten zbytek doběhneme. Sic je to dneska opravdu boj.

Těsně před bránou, kde náš běh normálně končí se Marťa zasměje a volá na mě: „Ty pojď, musíš za mnou! Víš proč?“ „Ne?“ „Protože máš právě naběháno 6 kilometrů a 900 metrů!“ A tak jsme náhodou zjistily, že jedno a půl kola školního dvora má přesně sto metrů! Sedm kilometrů!!! Sedm kilometrů a v kuse! Čas 49 minut, ale to je vedlejší. Přes kotníky a přes nemoc, poprvé v životě naběháno sedm kilometrů bez jediné přestávky! Já mám tak strašnou radost! Těším se, jaké další mety ještě spolu dosáhneme.

                                                                                                                                               Eva Lesová