Radka a její první výlet do Opavy

12.09.2014 21:51

Ve středu jsme vám přinesli nadšený popis Evy, které jsme našli tři trasérky a ona si zaběhala s první z nich. Dnes vám zpětně předkládáme pár slov od Radky a oběma moc děkujeme!

Ono se to řekne - běhat, trénovat, sportovat... ale na začátku se dá těžko tušit, kam až vás to může posunout.

Dnes večer jsem se vrátila domů z malého výletu do Opavy, kde jsem se byla proběhnout. "No jasně, už neví, co by si vymyslela, krásné porubské okolí s lesíky jí nestačí!" Jenže tak to není. Nebyla jsem se jen tak proběhnout v centru, v krásném parku a kolem řeky, ale hlavně seznámit se svou novou "fajnou" kámoškou Evčou. Heč!

Evka je "pouze" o 40 let mladší než já, má 15 let a můj první dojem z ní je: otevřená a veselá duše, bezva parťačka nejen na výběhy. Hlavním cílem dnešního setkání byl společný seznamovací běh. Začaly jsme ve velkém, hvězdném stylu - nejdříve focení (obstarala její mamka) a pak už hezky klusmo městem směr park. Role byly předem rozdělené, já měla být za trasérku, což byla pro mě nová zkušenost a slabozraké Evce jsem měla pomoci s běžeckým tréninkem. Během naší trasy jsme se občas chechtaly, když jsme si uvědomily, že trasérka je spíše ona. Já jako návštěvník jsem netušila kam a kudy běžíme a Eva hlásila směr.

Hezky jsme ale spolupracovaly a klusaly příjemným tempem, při kterém jsme stíhaly probrat kdeco, protože to přece nejde - dvě hovorné a temperamentní holky, které se vidí poprvé, aby běžely mlčky. Když tak zpětně rozjímám, myslím, že jsme ale obě zároveň i stíhaly jedna druhé naslouchat - což je velmi důležitá část dialogu. Kromě jiného jsem se dozvěděla něco o kamarádství s koňmi, o letních výletech, závodech s jejími kamarády a také třeba o -pro mě novém sportu - goalballu.

Při návratu přes město krásnou pěší zónou s kavárničkami jsem obdivovala, že v Opavě umí žít a život si užívat. Také jsem zavzpomínala na návštěvu města před pár lety s mými rodiči. Krásně nám to uteklo a s překvapením jsme zjistily, že jsme uběhly docela kus. S několika krátkými chodeckými částmi a pauzami na pití, dnes tu byl ještě letní den, jsme dorazily do malého parčíku nedaleko nádraží. Hlásím 7 km a Evka jásá: "Tolik? To jsem nikdy ještě neuběhla". Navrhuji menší strečink, na který jsem v zápalu nadšení na začátku zapomněla, protahujeme se a pak ve skvělé náladě odkráčíme k nádraží. Evča mě jak děcko vyprovodí i na nástupiště (znova se ptám, kdo tu vlastně byl za trasérku?), loučíme se a slibujeme si za týden pokračování.

Takové hezké, sluníčkové odpoledne to bylo...

Radka Antošová